Tradicionalisté umějí být nepříjemní, ale...

... s protistranou sympatizovat nelze, pokud člověk bere svoji katolicitu vážně.

Že to s tradicionalisty mnohdy není žádný med, bohužel není pomluva. Problematičtí exponenti se sice vyskytují v každém prostředí, a také internet umí být zkreslujícím faktorem, když na něm spoustu času různým debatám věnuje řekněme specifický druh diskutérů, rozhodně ale platí, že i v české církvi přitahuje potlačená liturgie výrazné osobností. A to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Postupně se situace sice zlepšuje - když je liturgie alespoň minimálně dostupná, navštěvují ji hlavně studenti a mladé rodiny - přesto není problém narazit na úplné pitomce, kteří člověka utvrdí v předsudcích. Řada tradicionalistů, znechucených hlásáním všeobjímající lásky na úkor věčných pravd, přestřeluje totiž přesně opačným směrem - pravdy sice hlásají, ale bez jakékoliv lásky, což v konečném důsledku působí stejně devastujícím způsobem jako opačný typ „vykrádačky“.

Proč ale nelze sympatizovat s protistranou, pokud člověk bere svoji katolicitu vážně? Stačí si udělat výlet do malebného českého městečka při soutoku Tiché Orlice a Lukavického potoka. A nebo si rozkliknout profil Katolického týdeníku na sociální síti a trochu srolovat na fotogalerii ze mše sloužené jistým známým duchovním na střeše pražského paláce Lucerna. Je otázkou, jestli lze v tomto případě ještě hovořit o katolické mši. Nejde jen o místo celebrace: jakkoliv je Praha stověžatá a kostelních věží má tedy požehnaně, milovníkům liturgických extrabuřtů to nestačí. Zde se ukazuje, že pravým katolickým snobismem nejsou barokní kostely, zlatá paramenta a vybroušený chorál, nýbrž zvláštní místa (hlavně ať je to mimo kostel), žádná paramenta (to my nepotřebujeme) a extravagantní hudba (přece nebudeme zpívat ze zpěvníku, ze kterého zpívala babička). Biskupové cedí tradicionalistického komára a v liturgických excesistech přitom polykají velblouda. 

A tak se pro jistotu nedodržují žádné rubriky; kněz - rocker hraje na kytaru a upřímně řečeno je to nevalné, protože atmosféru rockového koncertu stejně nikdy nedokáže nasimulovat, takže vzniká takový průměrný cover, jakých na youtube najdete tisíce; misál se improvizuje až z něj nezbývá prakticky nic; vystajlovaní hosté se zatím mezi sebou baví, smějí, nikoho nenapadne pokleknout - a pak si všichni dojdou pro „oplatek“. Bylo to příjemné zpestření večírkové sezóny, příště by se ještě mohly podávat raw jednohubky a mrkvovo-petrželové fresh džusy místo neslané - nemastné hostie a trpkého vína, ale znáte to, k dokonalosti vždycky chybí kus.

Námitky tradicionalistů argumentujících dokumenty opěvovaného Druhého vatikánského koncilu jsou odbývány posměchem. Koho zajímají nějaké rubriky? Co se nám to tu sešlo za fanatiky? To myslíte vážně? Diví se zcela upřímně tomu, že si proti jejich slavení někdo dovolí namítat. Ale může nenamítat ten, kdo věří, nebo alespoň doufá, že mše je nekrvavou obětí Krista na kříži a ne setkáním na bowlingu? Je liturgickým teroristou ten, kdo odmítá anarchii? Nejsou teroristy ti, kteří za půl století zničili eucharistickou úctu věřících? 

Nebo ještě jinak - existují teologické argumenty na podporu takového konání? Patrně ne. A tak přichází na řadu ono „obrácení perspektivy“, o jakém nedávno hovořil kardinál Müller: „Po celý svůj život po 2. vatikánském koncilu jsem si všímal, že lidé podporující takzvaný progresivismus nikdy nemají teologické argumenty. Jejich jednou metodou je diskreditovat ostatní, označovat je za konzervativní. A tím se mění skutečné téma, kterým je realita víry, nikoli naše osobní, subjektivní, psychologická dispozice.“ 

Kněz - není podstatné který - sloužil mši způsobem, že dnes vzývaní druhokoncilní otcové by z takového pohledu téměř jistě upadli do mdlob. Uvažme, že postoj biskupů k nové mši byl zpočátku velmi rezervovaný i přesto, že ji viděli zhruba ve formě, v jaké dnes její sloužení navrhuje kardinál Robert Sarah. Na biskupské synodě v říjnu 1967 se hlasovalo o pokusném zavedení obřadu, který navrhlo Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia. Ze 187 hlasů bylo 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 se zdrželi hlasování. Kdyby tehdy otcové viděli mši v svatou podobě, v jaké se sloužila na střeše Lucerny, možná by raději z té střechy skočili. A přece na počátku stáli oni. 

Neodhadli, že protistrana vzývá neustálý progres, který nikde nekončí a ve finále má vést ke zrušení veškerých norem. Je to „teologie osvobození“ a také „liturgika osvobození“ v pravém smyslu toho slova. Osvobození od všech utlačitelských regulí, transformace konkrétního kultu v indiferentní spirituální proudy, které si v ničem nezadají s popularitou ezoteriky a duchařiny mezi tzv. něcistickou populací. Toto duchovní sebeukájení, při němž je jediným měřítkem vlastní pocit, nemá v církevních dějinách oporu, byť se jeho vyznavači rádi odvolávají tu na prvotní křesťany, tu zase na černochy v Africe, kde, mimochodem, navzdory všem tanečkům okolo, je v naprosté většině případů zachováno přijímání do úst, mnohde i vkleče, a když kněz proměňuje, byl by v kostele slyšet pád špendlíku. Nikdo ani nedutá. Ti prostí lidé totiž pořád věří, že před nimi umírá Kristus a zase se rodí z kněžských rukou, jak to netypicky, ale pěkně vyjádřil jeden z místních duchovních. 

Jistý profesor, ateista a baumanovec, při jedné z přednášek jen tak mimoděk poznamenal: 

„Diskuse s pokrokáři je těžká, protože vám nikdy neřeknou svoje konečné stanovisko. Všechno je provizorium, všechno je tekuté a vy nikdy nevíte, kam se posunou příště.“