Theodore Dalrymple o víře spodiny

10. 8. 2019 19:37
Rubrika: Nezařazené

Úloha náboženství v životě britské spodiny, rizika spojená se zánikem tradičních církví, srov. Dalrymple, Theodore: Ztraceni v ghettu, str. 128-143, orig. Life at the Bottom: The Worldview that Makes the Underclass (2001)

Uprostřed náměstí před mým domem stojí viktoriánský gotický kostel majestátního vzhledu, který se vypíná s neuvěřitelnou smělostí vzhůru. Má interiér v dokonalém stavu a překrásné barevné vitráže. Je téměř stále prázdný. Architekt, který jej kdysi stavěl, se možná domníval, že v kameni vyjadřuje víru, která přetrvá věčně. Ani ve snu ho nemohlo napadnout, že zavedená církev, která si od něho skvostnou stavbu objednala, bude o jeden a čtvrt století později na pokraji vymření, že její biskupové se budou marně snažit jít s dobou a hlásit se k módním, jen několik desetiletí starým sociologickým nepravdám, že budou tvrdit, že Ježíš byl homosexuál nebo že jeho zmrtvýchvstání je třeba chápat obrazně. A už vůbec by si nedokázal představit, že se členové anglikánského synodu jednoho dne budou mnohem více zajímat o oddlužení třetího světa či o globální oteplování než o hřích. Anglikánská církev svým typicky vlažným a ustrašeným způsobem přijala (a zředila) tezi, že musí být politicky aktivní, tezi, která urychlila erozi katolické nadvlády v Latinské Americe.

Jenže anglikánská církev je církev tolerantní a náš pan vikář je pozůstatkem ještě z dob, kdy Bůh stál na straně horních vrstev. Tento bývalý voják nosí monokl a v druhém oku má jiskru. Patří k nejzábavnějším hostům u oběda a je příliš zdvořilý, než aby se při konverzaci zmiňoval o náboženství. Nechce mít nic společného se svým bolševickým biskupem a stále věří na dobré skutky šlechetného srdce, což je dnes považováno za naprosto zpátečnickou, dokonce reakcionářskou představu charitativní činnosti. Jednou našel v kostele práci pro mého pacienta, alkoholika propuštěného z vězení, který se chtěl dát na správnou cestu, a s laskavým úsměvem komentoval, že pokud by církev nedokázala dát napraveným hříšníkům šanci, kdo jiný by to měl dělat? Vikářova tolerantní zdrženlivá víra však není s to zažehnout náboženskou obrodu a on dobře ví, že je jedním z posledních svého druhu. Moc církve nad společností je jako loňský sníh: jak jednou zmizí, už se nikdy nevrátí.

Víra v nadpřirozeno se však v Anglii stejnou cestou jako návštěvníci kostela nevydala. Ještě donedávna jsem přirozeně předpokládal, že Angličané, kteří patří mezi nejméně zbožné lidi na světě, prostě k nebeskému světu andělů, ďáblů, zlých duchů a podobně zlhostejněli. Z mého příliš lehkovážně učiněného úsudku mě však nedávno vyvedl televizní diskusní pořad o exorcismu, kde jsem měl zastupovat Vědu – či alespoň Racionalitu. Mezi další zúčastněné patřil samozvaný biskup, který založil vlastní katolickou církev jako opozici církve ovládané tím šejdířem v Římě, dále aktivní člen Britské humanistické společnosti, takový ten typ, co tráví deštivá nedělní odpoledne v Hyde Parku pronášením plamenných kázání proti Bohu před shromážděním čítajícím jedinou osobu. Po mém boku seděl muž, který si odpykal několik trestů za násilné zločiny, jasný psychopat, který se však napravil, když během exorcismu vyzvracel do plastového kbelíku malého zeleného ďáblíka.

Od té chvíle už nikdy nebyl vězněn a já měl za úkol – jakožto jediný legitimní představitel Rozumu – celou debatu komentovat. Samozřejmě se mi nechtělo ponižovat exorcismem vyléčeného psychopata před očima deseti milionů diváků. Naštěstí to nebylo zapotřebí. Reakce diváků, které do studia dopravil autobus z místní továrny, byla naprosto nečekaná. Považovali totiž zvěst o malém zeleném ďáblíkovi, který měl na svědomí jeho špatné chování, za dokonale věrohodnou, nikoli z podstaty absurdní. To mě opravdu překvapilo. Od té chvíle si u nás ve městě více všímám symptomů náboženské obrody. Velké (a soupeřící) nápisy vyzývají kolemjdoucí, aby četli korán, poslední Boží přikázání nebo Bibli před příchodem Kristovým. Ve Zlatých stránkách najdete víc než z poloviny tolik modliteben jako hospod – včetně Mešity prezidenta Saddáma Husajna, jíž městská rada nedávno přidělila 40 000 liber na rozšíření její parkovací plochy, která je dnes podle všeho matkou všech parkovišť.

Věčný posvátný řád cherubínský a serafínský naopak v seznamu nefiguruje, neboť telefon nemá – ačkoli hlavní apoštol má mobil. Kaple tohoto řádu se náhodou nachází sotva dvě stě metrů od kostela naproti mému domu, a ačkoli jí poněkud chybí velkolepost a stále nese architektonické rysy chladné utilitářské školní haly, jíž kdysi byla, není pochyb o vřelých pocitech, jimiž to v ní během bohoslužby jen kypí. Poprvé jsem se setkal s tímto řádem ve východní Nigérii poblíž města Port Harcourt, kde byl založen. Každou neděli davy věřících v dlouhých serafínských róbách proudily bujným porostem po cestě z udusané rudé hlíny k velkému kostelu ze škvárobetonových tvárnic, kde s vervou zpívali, modlili se a alespoň na pár okamžiků zapomínali na nebezpečí života v zemi, v níž policie a vojáci pronajímají na noc své zbraně ozbrojeným lupičům, a kde alespoň jeden ze čtyř apokalyptických jezdců není nikdy příliš daleko. A tak tedy dvě stě metrů od kostela, kde náboženství anglické horní vrstvy uhlazeně vydává svůj poslední sten, si shromáždění nigerijských přistěhovalců (všichni ze státu Rivers ve východní Nigérii) obléká své róby (nyní saténové), zpívá a provolává aleluja. Vzduch v kapli je prosycen kadidlem a prořezávají ho naléhavé prosby. Policie v Anglii nepůjčuje své zbraně ozbrojeným lupičům, alespoň zatím ne, ale i tak je život těchto přistěhovalců plný nejistot. Místní obyvatelé je vůbec nevítají s otevřenou náručí, klima je tu chladné, životní náklady vysoké a morální nebezpečí pro děti různorodé a všudypřítomné.

„Ach, Pane," vzdychá služebně mladší apoštol (služebně starší apoštol odjel právě do Jeruzaléma), „mnozí nemít práce, mnozí nemít matky a otce, mnozí nemít domov. Prosíme tě, Pane, najít jim práci, najít jim domovy, utěš ty, co nemít matka a otce." Věřící klečí obráceni všemi směry a jednohlasně vyslovují procítěné amen, přičemž někteří bijí hlavami o zem, aby tomu dodali na váze. Pak jedna z věřících – ženy mezi shromážděnými tvoří dvě třetiny – vystupuje kupředu a modlí se zřetelně starozákonním jazykem za nemocné na celém světě, především za sestru Okwepho, která leží v nemocnici z bolestí břicha. Žádá Pána, aby vedl lékaře a vědce, kteří se snaží zbavit svět nemocí, a odsud se přirozeně dostává ke druhému Kristovu příchodu, kdy pominou utrpení i bolest břicha, kdy pominou nemoci a hlad, kdy zmizí nespravedlnost a války, žádní nezaměstnaní a chudoba, ale jen dobro, bratrství a spokojenost. Věřící teď už stojí s rukama nad hlavou a začínají se rytmicky pohybovat, oči zavřené, noří se do blaženého světa bez zákeřných nemocí, podezíravých imigračních úřadů, do světa, kde dospívající mládež neohrožuje špatná parta.

Schopnost dát nějaký význam každodennímu existenčnímu trápení a překonávat je, alespoň tedy ve vlastních představách, je jednou z typických vlastností, jež spojuje nesčetné vzkvétající církve, které při troše dobré vůle naleznete mezi chudými. Asi sto metrů od vězení, kde také pracuji, stojí další církevní budova, již ve Zlatých stránkách rovněž nenajdete. Ona ohromná osmiúhlá stavba je jakousi duchovní utilitaristickou obdobou naší věznice. Vejde se tam osm set lidí a byla postavena z příspěvků chudých věřících. Jsou to buďto Jamajčané, nebo potomci jamajských rodičů, kteří žijí fyzicky i sociálně v samém centru divokého víru událostí vnitřního města. To, co jsou pro mě pouhé události, které pozoruji a o nichž teoretizuji, jsou pro ně problémy každodenního života.

Dva dny předtím, než jsem jejich bohoslužbu navštívil, zastřelil mladého dealera cracku dvacet metrů od vězeňských vrat zabiják, který tudy projížděl v autě, a jen o pár minut později byl zastřelen další dealer ani ne čtyři sta metrů odtud. Celkem tu bylo za poslední měsíc zastřeleno pět mladíků, což možná není nic ve srovnání se zločinností ve Washingtonu, ale i tak to stačí, aby místní obyvatelé žili v obavách. S podezřelými vrahy jsem se setkal ve vězení den před svou návštěvou bohoslužby; byli to tři asi dvacetiletí černoši, pro něž zabíjet nebylo z morálního hlediska o nic problematičtější než telefonovat. Při rozhovoru se mnou dávali najevo natolik silné přesvědčení o hrubé nespravedlnosti světa, že vlastně žádný z jejich činů ke konečnému součtu nemohl nic přidat.

V kostele se shromáždilo asi čtyři sta věřících a opět dvě třetiny tvořily ženy – samí černoši. Oblečeni byli v tom nejlepším, co na sebe měli. Přišli bez poskvrnky ve svých elegantních kloboucích a oslnivých šatech, starší ženy v závoji a rukavičkách. Někomu by možná připadala taková kuriózní krejčovská ozvěna úctyhodných a dávno zašlých časů směšná, já jsem však již dávno během krátké praxe ve městech Jižní Afriky zjistil, že touha chudých po respektu, touha být na veřejnosti dobře oblečený a čistý, není v žádném případě směšná, ale naopak vznešená a inspirativní. Je výsadou nekriticky bohatých lidí ohrnovat nad buržoazními ctnostmi nos a já sám dnes vzpomínám na všechna svá gesta a přetvářky, k nimž jsem se během dospívání uchyloval, s velkým odporem. Všichni shromáždění měli hlavy plné nedávných vražd, neboť oběti a vrazi mohli být syny, bratry či druhy žen v kostele (neříkám manžely, abych nebyl považován za netolerantního), které nyní mezi vzlykáním pronášely v, kostelních lavicích své improvizované modlitby. Mladá kazatelka vyzývala shromážděné k veřejnému vyznání víry v Boha a jedna stará kulhavá dáma, kterou jsem už několikrát potkal na ulici, vystoupila vpřed a třesoucím se hlasem děkovala Bohu za všechna požehnání, a především za velký dar života samého, jimiž ji, jeho služebnici, zahrnul. „Děkujeme Ti, Pane! Děkujeme Ti, Pane! Děkujeme Ti, Pane!"

Bylo to neuvěřitelné poslouchat tuhle paní, která jindy vypadala uzavřeně a rezervovaně, jak dostává shromáždění do varu opakováním jednoduché věty se stále stoupající intonací. A pak, jako člověk instinktivně ovládající davovou psychologii (což sdílela s mnoha dalšími, kteří vystoupili později), počkala, až hřmot vzrušené vděčnosti umlkne, a přesně v ten správný okamžik opět pokračovala ve veřejném vyznání své víry. „Děkujeme Ti, Pane, za dar léčení." „Amen!" zamumlali shromáždění. „Chvalte Boha!" „Minulý týden jsem upadla na schodech a rozřízla si nohu. Šla jsem do nemocnice" (do té, v níž pracuji a z níž se tu nacházelo několik sester), „přišel doktor a vidí, že krvácím. Řekl, že to zašije, a zašil, jenže mi to pořád krvácelo." (To skutečně zní jako od nás, pomyslel jsem si.) „Tak doktor povídá: ,Zavážu to obvazem', jenže ono to krvácelo i přes ten obvaz. A tak jsem se trochu pomodlila k Pánu, aby to krvácení zastavil, a víte, co se stalo? Přestala jsem krvácet." Všichni byli hluboce dojati. „Doktore Ježíši! Doktore Ježíši! Doktore Ježíši!" vykřikovala stará dáma. Vzrušený mladík napravo ode mě – tak trochu exhibicionista, říkal jsem si – vstal a vyrážel extatické výkřiky. „Garabalaga ingerolipola singapatola hamagaruga!" vykřikl (tedy víceméně). Stará paní ho nechala mluvit, dokud mu nedošel dech, a když skončil, pokračovala dál ve svém veřejném vyznání. „Jenže všichni jsme hříšníci, Pane. Proto Tě prosíme o odpuštění. Ne vždy kráčíme Tvými cestami, Pane; jsme hrdí, tvrdohlaví, chceme jít po svých cestách. Myslíme jen na sebe. Právě proto je všude kolem nás tolik hříchu, tolik krádeží, tolik násilí."

Vzpomněl jsem si na tváře těch z vraždy obviněných mladých mužů ve vězení, na jejich zatvrzelé a bezvýrazné oči – na mladíky, kteří neuznávali žádný jiný zákon než svou vlastní momentální touhu. Tato stará paní popisovala (a vysvětlovala) jejich radikální sobectví náboženským způsobem. Ze všech koutů se ozývalo souhlasné mručení. Najednou to nebyla chyba policie, rasismu, systému, kapitalismu, šlo o selhání hříšníků, neschopných uznat jinou vyšší morální autoritu než vlastní rozmar. Tímhle prohlášením dávali tito věřící najevo svou vlastní svobodu a důstojnost bez ohledu na svou chudobu a život v opovržení. Považovali se za lidské bytosti, protože se sami byli schopni rozhodovat mezi dobrem a zlem. A také nabízeli naději ostatním: jestliže se někdo rozhodne konat zlo, může se později rozhodnout konat dobro. Nikdo nemusí čekat, až bude světu vládnout spravedlnost nebo až budou všechny okolnosti příhodné, aby sám konal dobro.

Několik set metrů odtud je další, tentokrát letniční kostel. Na jeho boční zdi je metrovými písmeny napsáno BOŽÍ LÁSKA NENÍ LOTERIE. Uvnitř jakoby kvůli zdůraznění, že Bůh pomáhá jen tomu, kdo si pomáhá sám, nabádá oznámení věřící, aby neparkovali na ulici, ale na kostelním parkovišti střeženém bezpečnostní kamerou. jak je tato rada, bohužel, důležitá! Obrubníky všech ulic v okolí se třpytí střepy skel z tisíců ukradených (nebo vykradených) aut. Od svých pacientů ale vím, že krádež je to nejmenší, co se tu člověku může přihodit. Jedna má pacientka bydlí od tohoto kostela na dohled, a přesto je doma doslova uvězněna. Ukradli jí nejen auto, jen v minulém roce jí už třikrát vyloupili byt a její dcera, která ji každý den navštěvuje, si koupila mobilní telefon proto, aby mohla matce zavolat pokaždé, když vystupuje z autobusu. Matka pak vyhlíží z okna v prvním patře potenciální zloděje a dává dceři signál – vzduch je čistý. I tak ale musí dcera celých těch dvě stě metrů od autobusové zastávky ke vchodu do domu utíkat. Už ji tu jednou okradli s vytaseným nožem a stejně jako si jedna francouzská oběť německých koncentračních táborů všimla, že jakmile člověka jednou někdo mučil, bude jej mučit až do konce života, tak jakmile vás jednou okradli s vytaseným nožem, budou vás okrádat s vytaseným nožem také až do konce života.

Nad kostelem dále ční – skutečně se nad ním vypíná – dvacetipatrový blok obecních bytů, jemuž lidé z ubytovacího úřadu se smyslem pro ironii dali jméno plné venkovských reálií (zjistil jsem, že čím venkovštěji jsou tyhle stavby pojmenovány, tím větší část okolí pokrývá beton). Zmíněný blok znám velmi dobře, jelikož jsem tam byl dvakrát přivolán k pacientovi – v doprovodu ochranky, což se ukázalo jako nezbytné. Další z mých pacientek, která tam žije, se opakovaně bodla do břicha (zatím pětkrát) při pokusu přimět ubytovací úřad – ve srovnání s jeho zájmem o nájemníky vypadá průměrný aristokratický domácí z 18. století jako hluboce soucitný člověk –, aby ji přemístil někam, kde vládne méně násilí. Úřad se zatím stále drží svého názoru, že je ubytována přiměřeně, čímž se myslí, že má kolem sebe čtyři zdi a nad hlavou střechu, která nepropouští vodu, když už se to nedaří v případě hluku či vetřelců.

Teď už vím, co měl Marx na mysli, když napsal, že náboženství je povzdechem utlačovaných, citem bezcitného světa, opiem lidu. Marx samozřejmě nesprávně určil utlačovatele, rozhodně to v dnešní Anglii není žádný nadutý plutokrat, je to váš soused, co prodává drogy, ohrožuje vás řevem rockové hudby a baseballovou pálkou. A tak se pastor obrací k velkému davu letničních, kteří až příliš dobře vědí, jaké to je žít ve stínu bezpráví, kde vládne psychopatie. Hovoří o případu sedmiletého děvčátka, které matka posadila v hospodě na stůl s tím, že kdo zaplatí nejvíc, bude si s ním tu noc moct nakládat dle libosti – příběh, jemuž bych nikdy neuvěřil, kdybych neslýchal stejně strašlivé příběhy v nemocnici.

Shromáždění má jeden překvapivý rys: tvoří je napůl černoši a napůl běloši. Jev o to pozoruhodnější, že v okruhu několika set metrů jsou rasově oddělené hospody, kde je člověk špatné rasy vítán asi jako rouhač v Íránu. Přesto však tady všechny rasy spojuje nejen sdílená všudypřítomná zkušenost s morální bídou, ale rovněž naprosté selhání úřadů, které nechtějí ani uznat její existenci. I tady v kostele vyhledávají ujištění, že jejich utrpení má nějaký smysl. Jeden za druhým hovoří o porušování zákonů a narkomanii, o nemanželských dětech a domácím násilí, o zločinnosti a krutosti. Všichni se modlí za změnu ve světě a rozjásáni okamžitými vyhlídkami na lepší budoucnost vykřikují. Tato paralingvistická hatmatilka je vyslovována s těmi nejhlubšími city. Je to katarze a osvobození. Při zoufalém hledání řádu uprostřed anarchie se však lidé často stávají bezmocní vůči samozvaným autoritám, které se přihrnou, aby morální prázdnotu vyplnily.

Jeden z mých pacientů mi nedávno odhalil svět náboženských sekt, který dnes v našem městě vzkvétá, anonymně a mimo zraky nás ostatních. Dotyčný pacient skončil v nemocnici proto, že se mu téměř podařil pokus o sebevraždu. Ta byla v jeho očích jedinou možností, jak uniknout sektě, která ho přijala, když prožíval zlé časy. „Když jsem nedokázal odstranit tuto církev ze svého života," prohlásil, „alespoň jsem mohl odstranit svůj život z této církve." Šlo o velmi inteligentního muže, který v mládí kvůli sňatku zanechal studií. O několik let později od něho žena odešla za jiným a on se dal na pití. Zanedlouho byl v žalostném stavu a přišel nejen o manželku i dítě, ale také o domov a práci. Rodiče ho vydědili, protože měl v opilosti sklony k agresivitě. Sklouzl po společenském žebříčku jako blesk a ocitl se v ubytovně pro muže se stejným osudem. Právě chtěl spáchat sebevraždu – když tu se na ulici setkal s mladou misionářkou ze sekty, která si říká Ježíšova armáda. Vzala ho na setkání do jednoho ze společných domů, které tato Armáda ve městě vlastní. Lidé mu tam připadali úžasně spokojení, šťastní, stále se smáli a při každodenních setkáních tleskali a zpívali. Projevili o něj hluboký zájem a zdálo se, že mu nabízejí svou ničím nepodmíněnou lásku, o níž později zjistil, že je velice podmíněná, manipulativní a falešná. Když byl požádán, aby se připojil k jednomu z jejich společných domů, domníval se, že našel svou spásu, a okamžitě souhlasil.

Většina ostatních spolubydlících byla v podobné situaci, do níž se dostali následkem pití či drog. Nebylo pochyb, že vstupem do Ježíšovy armády se zbavili závislosti (čímž navzdory tvrzení mnoha expertů prokázali, že závislost je především morální problém). Ačkoli mu Ježíšova armáda zachránila život, povznášející nakonec nebyla. Pokoušela se o obnovu primitivních křesťanských komunit v moderním světě a za základní text si vzala Skutky apoštolů. Všechny statky měly být společné, avšak jejich užívání určovali hierarchové sekty. Nikdo nesměl mít žádné peníze, a i ty nejmenší výdaje, třeba na jízdenku na autobus, musely být teologicky odůvodněny. Tak například žádost o tabulku čokolády se setkala s nezodpověditelnou otázkou: „Jaký to má užitek pro spasitelské poslání naší církve?"

Bezvýznamnost existence před vstupem do sekty nahradil stejně deprimující hluboký význam nejtriviálnějších tužeb a jednání, jako by se žádost o tabulku čokolády stala zápasem mezi silami Dobra a Zla. Byla zde zakázána veškerá zábava: žádné rádio, žádná televize, žádné hry, žádné časopisy ani knihy. Církev byla nazývána Královstvím a všechno, co k ní nepatří, bylo nazýváno Světem. Každý člen měl svého osobního Pastýře, o stupínek výš v hierarchii, který pracoval jako špion pro církevní hodnostáře a před nímž nesmělo být nic skryto. V Království nesmělo existovat žádné tajemství. Ježíšova armáda měla své vlastní podniky, včetně právnických kanceláří a lékařských ordinací, které zvenčí vypadaly naprosto normálně. Pacient ordinace Ježíšovy armády (dotované ministerstvem zdravotnictví) by si ničeho nevšiml, vypadala jako každá jiná. Jenže výplaty zaměstnanců těchto ordinací a kanceláří, včetně výplat lékařů a právníků, šly přímo do pokladen sekty; výplatní pásky figurující v účetnictví byly tedy čistě formální. A pokud se nějaký zaměstnanec sekty vrátil ke starým pochybným zvykům a rozhodl se opustit Království pro Svět, okamžitě o svou práci přišel. A protože ho stát považoval za člověka, který záměrně ztratil zaměstnání, dostal jen minimální výpomoc v nezaměstnanosti, což ovšem účelům Ježíšovy armády znamenitě sloužilo.

Lidé, kteří vstoupí do Království, jsou samozřejmě nuceni, aby přerušili veškeré kontakty se členy své rodiny, kteří zůstávají ve Světě. Nováček je v Království během několika měsíců polapen jako moucha v pavouci síti. Bez peněz, majetku, práce či vlastní rodiny je pro člena takové sekty velmi obtížné Království opustit. A pokud jeho touha odejít vejde ve známost, okamžitě je na něj nasazena metoda čínského vymývání mozku. Snaží se u něho vzbudit pocit, že patří ke skupině Jidáše Iškariotského. Nikdo se nevymaní z moci sekty jediným řezem; vždycky zůstávají pochyby, že sekta nakonec možná tou Cestou, Pravdou a Životem je. I odpadlík musí věřit, že sekta není příliš špatná, jinak by totiž musel dojít k závěru, že se choval jako naivní blázen – do čehož se nikomu z nás pochopitelně nechce. V našem městě žije v komunitách Ježíšovy armády několik set lidí. Viditelnou známkou existence této sekty jsou ohromné autobusy, v nichž její misionáři vyhledávají na ulicích své oběti. A není to ani jediná taková sekta ve městě a ani to není ta nejextrémnější. Jiná sekta například vysílá své pastýře přímo do ovčích ohrad. Takový Pastýř pak žije u nového stoupence a celá rodina se stává Pastýřovým vězněm, dokud není uznána za dostatečně indoktrinovanou.

Navzdory zdánlivé náboženské lhostejnosti se u nás ve městě vede kupodivu velmi intenzivní náboženský život. Ve věku relativismu lidé vyhledávají jistoty, a když násilí nečekaně udeří, hledají v tom transcendentální význam, když zločin prochází nepotrestán světskou mocí, hledají útočiště v božím zákoně, když vládne lhostejnost, hledají společenství. Každý, s kým jsem mluvil, si myslel, že v našich chudinských čtvrtích existuje nějaká podzemní náboženská obroda. A fenomén Ježíšovy armády? Čím degradovanější Svět, tím bohatší žatva pro takové Království. Stejně jako Lenin či Mao i tato Armáda ví, že rozpory musí narůstat. Řečeno s Leninem: čím hůř, tím líp.

Sdílet

Komentáře

radim24 Boží království buduje Duch Svatý, my jsme jen nástroji. Nemodlíš se snad "Pane, ať se stane tvá vůle jak na nebi tak na zemi?" A což si nečetl, že Ježíš řekl: Jděte a kažte, Boží království se přiblížilo? Což jsi nečetl, Boží království nespočívá v řeči, ale v moci? Nebo Boží království není pokrm a nápoj, ale spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.

Nebo:

Když se ho pak farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim a řekl: "Boží království nepřijde viditelně. Neřeknou: `Hle, je zde´ anebo `Hle, je tam.´ Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi."

Nebo: A řekl jim: "Amen, říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří, jak Boží království přišlo v moci."

Vymítám-li však démony Božím Duchem, jistě k vám přišlo Boží království.

radim24 Potom řekl: "Boží království působí tak, jako když člověk hodí zrno na zem a spí a vstává ve dne i v noci a to zrno klíčí a roste, a on neví jak. Země totiž plodí úrodu sama - nejdříve stéblo, potom klas a potom zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, ihned přiloží srp, protože nastala žeň."
Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království? Jakým podobenstvím ho představíme? Je jako zrnko hořčice, které když je zaseto do země, je nejmenší ze všech semen na zemi. Když je však zaseto, roste, až je větší než všechny byliny a vypouští veliké větve, takže i nebeští ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."

Boží království je všude tam, kde se káže evangelium, kde se dějí zázraky, lidi jsou uzdravování, démoni vymítání, lidi se obracejí a dávají se pokřtít ve jméno Ježíše Krista.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková