P. Stanislav Přibyl: Obrana sakristie

Je třeba se těch posledně uvedených rázně a jednoznačně zastat. Zdá se, že oni dělali to obyčejné, co nestojí za řeč, nevynikli navenek něčím zvláštním a mimořádným, co by stálo za bližší upření pozornosti. Ale pro život církve konali to zásadní, totiž zastávali řádnou farní pastoraci. Snášeli „tíži dne a horka“, čelili nenechavému zájmu církevních tajemníků i tajných příslušníků. Někteří třebas přestáli tyto šikany s dílčími šrámy či kompromisy, ale to není důvod k jejich paušální dehonestaci. V tísnivých podmínkách se snažili především posloužit věřícím Božím slovem a svátostmi.

Říká se, že za komunistického režimu byla Církev „zahnána do sakristie“. Ale čemu je sakristie nejblíže? Je nejblíže svatostánku, nejblíže oltáři. Soustředění na „to jediné, čeho je zapotřebí“, bylo tehdy samozřejmostí. Kněží tehdy nemohli dovolenkovat, museli držet pospolu, měli vypěstované vědomí nutnosti primárně plnit duchovenské povinnosti. Nikdo například netušil, co jednou bude znamenat „sabatický rok“. Nikdo netušil, že odchod z kněžství se pak stane jen završením jedné etapy života a nalezením druhé, teď snad konečně té správné. Mnozí kněží naopak sloužili tehdy až do úmoru, doslova do roztrhání. Nic zvláštního si nenárokovali pro vlastní pohodlí a mnohdy až dojemně pečovali o chátrající památky, dokonce fyzicky. Nezdá se, že by se za toto vše dočkali skutečně odpovídajícího vděku. Je však jisté, že „jejich mzda je složena v nebesích“.

Již vstup do kněžského semináře mladému muži „zkazil život“ pro případ, že by se rozhodl studia nedokončit. Neměl by již v dalším životě žádnou perspektivu. Proto do semináře vstupovali většinou lidé zralí, mužní a stateční. Duchovních povolání bylo daleko více než dnes, a to i za Církvi daleko nepřejícnějších okolností. Církev u nás se navíc nemohla spolehnout na kněze ze zahraničí, kteří by „zalepili“ oltářnickou praxi. Není také vůbec na místě pohrdání litoměřickou teologickou fakultou jako „vyšší kostelnickou“. Většina kněží i věřících ze sebe vydávala v rámci tehdejších omezených možností to nejlepší. Uvědomme si totiž, co se naopak dělo v Církvi od poloviny šedesátých let na tolik obdivovaném Západě. Desetitisíce kněží masově opouštěly službu, Pavel VI. se děsil těchto „trapných dezercí“, jak se tehdy ještě nekorektně směl vyjádřit, zatímco kněží u nás za daleko tvrdších podmínek v náročné službě drtivou většinou vytrvali. Mnohde v zemích na západ od nás došlo ke skutečnému rozvalu kněžských seminářů a teologických fakult. Rozředěná teologie a „kreativní“ liturgie od Boha často spíše odváděly a způsobovaly napětí a zmatky. Vše dosud jasné a samozřejmé se stalo předmětem nikdy nekončící série zpochybňování. Tato řízená sebedestrukce církve se dála na druhé straně železné opony a my jsme vše vnímali skrze filtr, který si chtěl připustit jen to nejlepší z vysněné říše svobody Církve, která na rozdíl od nás měla šanci nerušeně rozvíjet svůj život a aplikovat dokumenty Druhého vatikánského koncilu v praxi.

Po roce 1989 jsme se snažili dohnat to, co se na Západě již realizovalo. Z kněží se tak mnohdy stali spíše činovníci, předsedající různým radám a grémiím. Vytvořil se košatý systém všemožných „pastoračních struktur“. Kněz je pozitivně hodnocen zejména za různé propagační dny (víry) či noci (kostelů), za vymýšlení nejrozmanitějších specialit a účast na „akcích“, zkrátka za něco mimořádného. Naučil se ovšem také dovoleným u moře. Umí vymyslet nejrozmanitější důvody, proč právě nebýt v té obyčejné sakristii. Řádná farní pastorace se stává jen druhořadou samozřejmostí, kterou je třeba překonat něčím atraktivnějším, „zábavnějším“. Máme apoštolát knihy, systém charit a sociálních služeb. Církev je přítomna v médiích, v univerzitním prostředí, v politice. Církev chce a také má možnost všude pronikat. Usilujeme také o to, aby Církev byla sympatická, pečovala o své PR. Všechno toto pozlátko ovšem také odčerpává kněze z pastorace do různých specializovaných funkcí a staví jejich případnou pastorační činnost mimo ústřední pozornost. A najednou zjišťujeme, že přes všechny dnešní možnosti bývaly dříve kostely plnější, víra byla oddaná a ryzí, laici nepotřebovali organizovat schůzující rady, aby knězi účinně pomáhali. A pomáhali o to dojemněji. Kromě toho se dnes už také v Církvi mnohdy nemluví o ničem jiném než o penězích. „Monetaristické“ téma nebylo v době nesvobody zásadní, protože oddaní věřící byli vždy ochotni církvi přispět časem, prací i penězi, ačkoli sami měli hluboko do kapsy. Drobným, ale ilustrativním pozůstatkem toho pozitivního, co se jinak poztrácelo, je dodnes například kázání ve všední dny. Ono „zahnání do sakristie“ a omezování veřejného působení Církve povzbudilo vynalézavost kněží k plnění katechetické a kazatelské povinnosti právě touto cestou, kterou režim nemohl plošně omezovat.

Klesající počty praktikujících věřících jsou neúprosnými „tvrdými“ daty po celé poslední čtvrtstoletí působení Církve v podmínkách náboženské svobody. Tomuto trendu odpovídá strategie, podle níž praxe víry znamená vlastně jen ono „chození do kostela“, které není až tak důležité, zatímco za ten skutečně pravý úspěch se považuje prezentace Církve ve veřejném prostoru před širokým nevěřícím publikem. Někteří z takto oslovených, jimž se Církev chce ukázat v tom nejlepším světle i za cenu podbízivosti, třebas někdy obdivně pokývají hlavou, ale ke Kristu je brilantně uspořádaná církevní akce nepřivede.  V této „strategii“ chybí totiž ta „užmoulaná“ sakristie. Ta, která je blízko svatostánku a oltáře. Ta, do které by se kněží měli rádi nechat stále znovu a znovu „zahánět“.

Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., Th.D., JC.D.