Abychom slavili dobře

• 29. března 1959: Narozen v Boukoumbé
• 1973 – 1980: Malý seminář Panny Marie z Fátimy v Parakou
• 1981 – 1986: Velký seminář Saint Gall v Ouidah
• 26. července 1986: Kněžské svěcení v Boukoumbé
• 1986 – 1987: Farní vikář v katedrále v Natitingou
• 1987 – 1988: Farář v katedrále v Natitingou
• 1988 – 1992: Papežská univerzita Urbaniana v Římě (dogmatická teologie, dr.)
• 1990 – 1994: Papežská diplomatická akademie v Římě (mezinárodní právo, dr.)
• 1992 – 1994: Církevní soudní rada
• 1994 – 1997: Atašé a tajemník Apoštolské nunciatury v Panamě
• 1997 – 2011: Biskup v Natitingou
• 2010 – 2011: Apoštolský administrátor arcidiecéze Parakou
• 2011 – dodnes: Arcibiskup v Parakou

Po vydání motu proprio Summorum Pontificum začal veřejně sloužit tradiční liturgii. V malém semináři v Natitingou zavedl tradiční mši každý čtvrtek a povinnou výuku latiny až devatenáct hodin týdně. Do diecéze pozval také sestry benediktinky z francouzského opatství Joucques, které žijí výhradně podle klasické římské liturgie. Veřejně podpořil požadavek kardinála Saraha na celebraci ad orientem. 

Vaše Excelence a drahý otče, nedávno jste publikoval knihu „Abychom slavili dobře“. Seznamte nás prosím se svou motivací.

Děkuji La Croix du Bénin za váš zájem o liturgii a zvlášť o moji brožurku. Motivace je jednoduchá. Svátost svátostí musí být znovu v centru našich slavení. Prokazujeme nedostatek vážnosti Svaté oběti Ježíše Krista. Pocházím z rodiny duchovních tradičních afrických náboženství. Mí předkové ctili pohanské bohy a posvátno zahalené rouškou tajemství brali velmi vážně.  Dnes trpím, když vidím, jak se většina našich liturgických slavení obejde bez interiorizace a zaniká v rámusu hudebních nástrojů. Vždyť Ježíšova oběť, jeho krev, kterou prolil z lásky k nám, dar jeho života, který byl dán za lidstvo, je oběť všech obětí. Ježíšova krev je mnohem vzácnější než krev zvířat. Prolitá krev Krista, pravého Boha a pravého člověka, je záchranou pro lidstvo. V našich slaveních je příliš mnoho vzrušení, příliš mnoho folkloru, příliš mnoho fantazie, abychom potěšili lidi, abychom lépe odpovídali na přání tohoto světa, který je vždy v pohybu. To je to, co nám brání prožít tragickou smrt a vzkříšení našeho Pána. Tajemství naší spásy se vyčerpalo. Jednoduše už nevidíme, že mše je zpřítomněním oběti na Golgotě. Už nevidíme to spojení. To je moc špatné.  

Jak byste vysvětlil jednoduchému člověku, co je to liturgie, aby pochopil poselství Vaší knihy?

Liturgie je bohatstvím a pokladem ubohých. Je největší modlitbou církve, oslavou Božského Veličenstva. Je v zásadě tajemstvím a rozjímáním. Vyzývá nás, abychom opustili profánní svět a vstoupili do sféry božské. Je to posvátno, které přesahuje osobu kněze – celebranta. Ten nesmí dělat liturgii jako nějakou „svoji věc“. Je to velké tajemství, jemuž by měl být podřízen celý náš život. Druhý vatikánský koncil říká, že je to zdroj a vrchol křesťanského života. Je to mysterium.

Panuje názor, že naše liturgie musí být africké, a tedy živé.

Živá liturgie se tu zaměňuje s hlučnou celebrací. Nepochopili jsme pojem aktivní účast. Je chápána ve vnějším a povrchním smyslu. Naší anamnézou je folklor. Uprostřed eucharistické modlitby najednou opustíme mysterium a začneme se soustředit na polonahé ženy tančící v rytmu hudebních nástrojů a písní, které nevedou k modlitbě. To není inkulturace, to je deviace. Chléb, který se stává Kristovým tělem, víno, které se stává Kristovou krví, je tajemstvím. K tajemství patří ticho. Tajemství se nevykřikuje. Rozjímá se v meditaci. Stále věřím, že mše čelem k lidu tomu moc nepomáhá.

Většina katolíků si myslí, že Druhý vatikánský koncil nařídil celebraci čelem k lidu. Vy ve své knize tvrdíte opak. Jak byste svá tvrzení obhájil?

Velmi snadno. Přečtěte si konstituce Druhého vatikánského koncilu, zejména Sacrosanctum Concilium. Zjistíte, že koncil tuto otázku vůbec neřeší. Kromě toho i misál Pavla VI. obsahuje pokyny, kdy se kněz má obracet k lidem. Z toho je zřejmý předpoklad, že kněz i lidé mohou být obráceni jedním směrem, ke svatostánku. Když s někým mluvíme, hledíme mu do tváře. To je normální postoj. Stejně tak je normální stát čelem ke kříži, k nepřekonatelnému symbolu Božství. Nechápu, jak někdo může v této souvislosti hovořit o inkulturačních důvodech, když všem africkým kultům je společné právě obrácení k východu, k vycházejícímu slunci.

Ve své brožuře trváte na oltářním kříži, který musí stát uprostřed a být viditelný z dálky. Proč Vám na tom tak záleží?

Kartuziáni, muži tiší a velcí, mají heslo: Stat Crux dum volvitur orbis. Jen kříž stojí, když se svět zmítá. Kříž je trůnem Vykupitele. Je to Satan, kdo nás tlačí k tomu, abychom tento velký symbol považovali za otravný a trivializovali ho. Všimli jste si, že oltářní kříž už není držen ve vysoké úctě? Buď je velmi malý nebo dokonce leží. A když je náhodou vysoký, je někde na straně nebo za knězem. Je to sekundární doplněk, pro mnohé jakási dekorace, bez které by se všechno obešlo. To je strašné. Kardinál Ratzinger ve své knize Duch liturgie výslovně píše, že nejabsurdnější je odsunout kříž, aby bylo lépe vidět na kněze. Ptá se: Je kříž obtěžující? Je kněz důležitější než Pán?

Nezastiňuje kříž oltářní oběť?

Vůbec ne. Kříž nestojí v opozici k oltáři, je tam komplementarita. Kristova existenční oběť byla na kříži, rituální oběť se provádí na oltáři. S oltářem je také špatně zacházeno. Máme nějaký stůl, přeplněný knihami, mikrofony, texty homilií, tablety. To je důsledek odstranění kříže. Místo kříže je tam kněz a pro kněze je oltář pódiem, jakousi platformou. Je to kříž, který dává oltáři smysl, na oltáři se děje nekrvavé zpřítomnění kříže. Oltář musí být kamenný nebo tak alespoň vypadat. Nesmí na něm být girlandy a jiné profánní dekorace. To je všechno světské, snažíme se jen prvoplánově potěšit lidi. 

Jak byla Vaše kniha přijata v diecézi Parakou?

Knihu jsem napsal spolu s několika mými kněžími. Polovina, ne-li většina, diecézních kněží ji přečetla a doplnila. Dostal jsem mnoho zajímavých doporučení. Diecézní duchovenstvo se tedy s knihou seznámilo ještě před jejím vydáním. Všichni schválili, že se musíme vrátit k těmto základům: kříž, ticho, posvátno, mysterium, modlitba. Mnozí přiznali, že často nečtou rubriky, ignorují určité obřady. Já neinovuji liturgii, připomínám, co je liturgie. Slavte s vírou! To je to, k čemu vyzývám. Také jsem brožuru obohatil myšlenkami kněží z jiných diecézí i některých biskupů. Kněz, který mě nejvíce povzbuzoval, nemá stejnou liturgickou citlivost jako já. Ale je příkladně intelektuálně poctivý. Tomu dlužím hodně. Knihu jsem představil 23. června 2017 na svátek Svatého srdce. Byl to světový den modliteb za posvěcení kněží. Všichni jsme se shromáždili u kláštera cisterciáckých sester z Etoile. Apoštolský nuncius Brian Udaïgwe tam byl také. Chci říct, že jsem nic nedělal v utajení.

Nelze popřít, že existuje odpor a kritika proti Vaší citlivosti a chápání liturgie. Co myslíte?

Mám rád kritiky, protože mi umožňují objasnit mé myšlenky. Proto se raději obklopuji lidmi, kteří si nemyslí a priori to samé co já. Jednomyslnost na zemi nikdy nenastane. Pán slávy by nikdy nebyl ukřižován, kdyby se všichni sjednotili v jeho poselství spásy. Dokonce ani andělé, čistí duchové, neudrželi mezi sebou jednotu. Tím spíše my lidé s komplikovaným a nemocným srdcem, zranění, váhaví a povrchní. Příčinou je svoboda, kterou nám Bůh z čisté lásky dal. Opozice jsou součástí života, proto odpor a kritiku přijímám. Uvědomuji si však, že biskup je ve své diecézi zákonodárcem, prvním katechetou a prvním liturgikem. Proto je mou povinností učit, co Církev žádá, pomáhat božímu lidu lépe oslavovat Pána. Vždy tu bude nepřítel, který bude zasévat koukol, tomu nelze nikdy zcela zabránit. Na konci časů uvidíme, kdo měl pravdu. Musíme se svěřit Bohu a trpělivě čekat.

Ptal se Hermann Juste Nadohou-Awanou, kráceno