Několik krátkých zamyšlení nad stavem africké církve

31. 5. 2017 15:09
Rubrika: Nezařazené

Krátká subjektivní zamyšlení nad problémy, s nimiž se potýká církev v Africe.

Ztráta identity skrze liturgii

Africké církvi uškodila liturgická reforma a amatérské snahy o liturgickou inkulturaci, které byly spíše produktem stereotypního smýšlení Evropanů o Afričanech, než africké reflexe vlastní zbožnosti. Na obrovském africkém náboženském trhu, kde se pohybují masy lidí hladových po víře a náboženském poznání, odlišovala právě tradiční liturgie a s ní spojená spiritualita katolickou církev od všech ostatních náboženských společností. Toto odlišení bylo nesmírně důležité pro identifikaci a sebe-identifikaci, s jejímž nedostatkem se dnes církev potýká.

Katolická liturgie v Africe v současnosti takřka není odlišitelná od tradičně protestantské, což velmi ztěžuje misijní úsilí, které afričtí katolíci, ó ty hrůzo, stále tu a tam vůči odloučeným bratřím vyvíjejí. Jediná alternativa, která se věřícím většinou nabízí, jsou charismatická hnutí, pro změnu zcela neodlišitelná od evangelikálů. To vede nezřídka k tomu, že celá charismatická farnost i s knězem odpadne k evangelikálům, protože tradiční katolickou spiritualitu nikdy nepoznali a tak nevidí žádný rozdíl, pouze jim evangelikálové přijdou horlivější. Fundamentalismus zde není vnímán negativně, naopak, fundamentalismus je známkou, že ono společenství bere svoji víru vážně. 

Tradiční mše v katedrále v gabonském Libreville

Mravní tradicionalismus neodlišuje

V Africe není problém, že by protestantské církve byly hlásnou troubou liberalismu - ba naopak, leckdy jsou striktnější než katolická církev. Když se například podíváme na nedávno přijaté, a mnohdy drakonické, zákony proti homosexualitě v různých afrických státech, vysledujeme většinou vliv amerických evangelikálů. Výsadní postavení mezi všemi africkými zeměmi má Uganda, protože ji evangelikálové považují z nějakého důvodu za zemi zaslíbenou Bohem. Gáspár Orbán, syn maďarského premiéra Viktora Orbána, zapálený evangelikál, ukončil kariéru prvoligového fotbalisty a jel na misie právě do Ugandy.

Rovněž tradiční protestanti - hlavně anglikáni - jsou v Africe vesměs konzervativní, udržují vysokou vnitřní disciplínu a jsou zásadoví. Když byl v americké episkopální církvi vysvěcen na biskupa první otevřený homosexuál, zakázali anglikánští biskupové v Africe přijímat jakoukoliv finanční pomoc od této církve a prakticky s nimi přerušili všechny styky (srovnej s papežovou cestou za švédskými luterány, kteří prosazují stejnou politiku). Předseda Rady afrických anglikánských provincií, nigerijský arcibiskup Peter Akinola, je čestný člověk, který by se jako pozitivní příklad vyjímal i v dnešní katolické církvi. „Nekoupí si nás, peníze nejsou všechno. Neobětujeme penězům svou víru, svědomí a spásu,“ řekl tehdy.

Návrat k africké tradici 

V poslední době je v některých afrických zemích patrný rozvoj fenoménu nových církví se spiritualitou křesťanského Východu. Tyto nové církve nabízí liturgii podobnou tradičně latinské či byzantské, tichou spiritualitu, ikonostas, chorál. Tedy přesně to, co by podle evropských inovátorů Afričanům vůbec nemělo být blízké. Opak je pravdou. Bývalý katolický kněz z Ugandy Anthony Musaala, který opustil církev v roce 2013 a odešel do teprve čtyři roky existujícího společenství s názvem Evangelical Orthodox Church, svůj odchod vysvětlil následovně: 

„Římští katolíci dnes už nemají liturgický chorál, hodnotné ikony, ticho v liturgii; jen duchovní písně, žvanění a kýčovité obrazy a sochy.“ Facka evropským osvícencům, ale bohužel i africkým věřícím, kteří v takovém případě často následují svého pastýře, aniž by si byli vědomi kanonicko-právních důsledků, které to přináší. Jen před nedávnem vyšel v ugandském tisku článek Dr. Deogratia Ssonka, katolického kněze, který katolickou církev rovněž opustil, ale po roce se rozhodl vrátit.

Píše, že hořce lituje svého rozhodnutí, cítí se vinen a omlouvá se papeži, svému biskupovi, celé biskupské konferenci Ugandy, bratřím kněžím a řeholníkům, všem věřícím, celé katolické církvi v Ugandě i na světě, a prosí svoje představené, aby mu projevili milosrdenství a přijali jej zpátky do katolické církve. V soupisu hříchů, kterých se proti církvi dopustil, zmiňuje skutečnost, že „způsobil, že někteří věřící ho následovali do nové církve, aniž by znali možné následky svého rozhodnutí". Omlouvá se také za to, že způsobil duchovní a mravní rozklad a porušil své sliby poslušnosti a celibátu. (Vlastně je to pěkný příběh. Desetitisíce evropských páterů ssonků namísto pokání rozdávají rozumy, co by církev měla a neměla dělat, jak jim ublížila a jak teď konečně mohou žít naplno.) 

Když v létě minulého roku notoricky známý africký kardinál Robert Sarah na litugické konferenci v Londýně vyzval kněze, aby začali sloužit mši ad orientem a podávat přijímání vkleče do úst, jedním z mála biskupů, ne-li jediným, kteří jej otevřeně podpořili, byl arcibiskup z beninského Parakou Pascal N'Koué. Sarahovu výzvu nazval skutečnou liturgickou inkulturací, když napsal:

„Orientace na východ je společná mnoha náboženstvím; když se podíváme na muslimy, imám a následovníci proroka se vždy obrací směrem k Mekce, při každé modlitbě. Podíváme-li se na tradiční africká náboženství, duchovní a jeho lid se vždy obrací směrem k božstvím (hory, pramen vody, strom), aby složili oběti. Nikoho ani nenapadne, že se k nim kněz obrací zády. (...) Všechna velká náboženství se obrací k něčemu posvátnému, k nějakému božstvu. Nečistá lidská mysl tuto orientaci potřebuje, i když Bůh je všude. Neměla by liturgická inkulturace v Africe začít právě orientací a postavením kněze versus Deum (když tomu tak je v tradičních afrických náboženstvích i islámu - pozn. aut.)?"

Náš seminář zachránil Idi Amin

Jedenáctiletý Eric je synem švadleny a nedávno zesnulého řidiče boda-boda, jakési ugandské taxislužby provozované na motorce. Když otec předloni po srážce s nákladním autem zemřel, dostala se rodina se sedmi dětmi do finančních potíží. Talentovaný Eric, který od ranného dětství ministroval ve farním kostele, nemohl chodit dál pravidelně do školy - v Ugandě se povinně platí školné, už od první třídy základní školy. Kdo školné nezaplatí, ten je odeslán ze školy domů a na vyučování se smí vrátit až tehdy, když rodiče peníze seženou nebo si je samo dítě vydělá. 

Malému Ericovi, na rozdíl od sourozenců, byla podána pomocná ruka - místní farář s ním konzultoval možnost studia v malém kněžském semináři ve více než osmdesát kilometrů vzdáleném městě. Eric dostal od pana faráře dobrozdání, udělal přijímací zkoušky, absolvoval pohovor a byl přijat. Dobří lidé, kteří na jeho studium přispějí, echm, se rovněž našli. A tak se Eric rozloučil s rodinou, kterou teď navštěvuje pouze třikrát ročně (v semináři mají každý měsíc návštěvní den, ale Ericova rodina za ním cestovat nemůže) a stal se studentem malého semináře. Dostal se tak do úplně nové společnosti - mezi jeho spolužáky jsou i synkové vládnoucí elity.

Malý seminář je v podstatě běžná internátní škola - jen učitelé a vychovatelé jsou kněží a sestry, sem tam velcí seminaristé na praxi, a duchovní program je značně posílen. Každodenní mše a modlitba růžence, ranní a večerní modlitby, zpytování svědomí, častá zpověď, každý čtvrtek hodinová adorace Nejsvětější svátosti, rekolekce, hodiny katechismu a čtení Bible. Velkolepé oslavy Velikonoc, křížové cesty, pašiové hry, procesí na Boží Tělo - a v neposlední řadě biřmování, ve věku jedenácti či dvanácti let, jako posílení před cestou strastiplným dospíváním. 

Biřmování v malém semináři

 

Tato idylka však mohla vzít dávno za své. Evropským misionářům se zdál koncept malého semináře po Druhém vatikánském koncilu přežitý. Z katolického semináře výhradně pro chlapce z katolických rodin se měla stát koedukovaná katolická škola, taková, jakých jsou v zemi tisíce. Zachráncem semináře se mimoděk stal řezník z Kampaly, krvavý vůdce Idi Amin (1971-1979), který se nechával titulovat jako „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v Africe obecně a v Ugandě konkrétně“. Za jeho vlády misionáři odešli a malý seminář zůstal seminářem. 

Se stejným problémem, tentokrát ze strany francouzských misionářů, se ve stejné době v západoafrické Guiney potýkal i už zmíněný kardinál Robert Sarah. V roce 1976 se stal profesorem a následně rektorem malého semináře Jana XXIII. v Conakry. Jeho francouzští předchůdci, poháněni duchem koncilu, byli extrémně benevolentní a v semináři velmi upadla morálka. Sarah si předsevzal obnovení pořádku a disciplíny. Malí seminaristé však přijímali přísná opatření s nevolí, protože si až příliš dlouho mohli dělat, co chtěli. 

„Jednu noc neznámý seminarista nebo skupina podpálil kapli. Žádal jsem viníky, aby se veřejně přiznali. Když se nikdo nechtěl přiznat k zodpovědnosti za tento strašný čin, udělal jsem další krok; vyzval jsem ty, kteří o celé záležitosti něco věděli, aby označili pachatele. Řekl jsem jim, že bych byl ochoten odpustit, kdyby byli tuto ohavnost spáchali v mém bytě. Kaple však není lidský, ale Boží příbytek.

Přes moji naléhavou výzvu nikdo nebyl ochoten vypovědět cokoliv o předmětné záležitosti. Na to jsem vyhlásil, že z důvodu tvrdošíjného zamlčování příčin požáru ze strany pachatel a svědků jsem se rozhodl seminář zavřít. Vzpomněl jsem si na výchovné metody Mons. Tchidimba: jednal by v takové situaci stejně jako já.

Po tomto rozhodnutí jsem dostal předvolání na prefekturu do Kindie, kde mě úředně vyzvali, abych své rozhodnutí zrušil, protože nebyla naplněna podstata kontrarevolučního činu. To jsem odmítl, protože zhanobením posvátného místa se pachatel či pachatelé dopustili ohavnosti, za kterou musí následovat přísný trest. Dostal jsem výzvy od komunistických orgánů, abych seminář v co nejkratší době znovu otevřel. Zůstal jsem neoblomný. Vždyť jak bych mohl akceptovat, že budoucí kněží, Boží lidé, se dopouštějí takovýchto bohapustých skutků?

Celý další školní rok zůstal seminář zavřený. Od následujícího roku jsem od kněží vyžadoval, aby mi na každého uchazeče o studium posílali hodnocení jeho chování. Po zavedení tohoto opatření počet přijatých uchazečů klesl o polovinu, ale alespoň jsem měl jistotu, že mám co do činění s mladými lidmi, kteří mají morální předpoklady vykročit na cestu služby Bohu.“ (Robert Sarah, Bůh nebo nic)

 

Sdílet

Komentáře

vobis To arcibiskup N'Koué, pokud argumentuje důvody strukturalistickými místo sémantických.

JiKu Podle mě je to pozice sémiotická a to je OK.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková